«K zamyšlení» Být vzornou matkou nebo mít své děti „na háku“?

Vždy jsem byla celkem pohodářka, moc jsem neřešila, co se má a nemá, bavilo mě porušovat různá pravidla a rady lékařů a jiných chytrých hlav jsem dodržovala po svém. S narozením dcerky se však přede mnou objevila velká zodpovědnost, a to nejen za mě (přeci jenom musím dávat i víc pozor na sebe), ale především za nového člověka, na kterého mám ten největší vliv a dávám mu všechny základy do života. Projevila se moje skrytá svědomitost, která mi velí v péči o ni být důsledná a nic nepodceňovat. Pro dcerku od narození chci jen to nejlepší a všechny rady a doporučení pevně dodržuji (tedy vždy si nejprve udělám svůj vlastní obrázek o dané problematice, na rady jednoho člověka nikdy nedávám a fakta si ověřuji z více zdrojů). Můžu říct, že za necelý rok se ze mě stala nabitá bichle plná různých rad, vychytávek a znalostí počínaje tím, jak vyvolat porod, co jíst při kojení, jaké jsou správné techniky kojení, jak dítě nosit, co s ním dělat a nedělat, jaké potraviny jsou pro dítě nejvhodnější, z čeho má jíst a pít, kterou kosmetiku používat až po přehled nejmodernějších pomůcek, které mi usnadňují cestování a péči o mé nemluvně. A samozřejmě asi jako každá máma „vím všechno nejlíp“.

Už od mládí jsem celkem zdravě jedla, ale vyladila jsem to až v průběhu těhotenství a po porodu kvůli kojení. Stala jsem se celkem vybíravou a nakrmit mě už není jednoduchou záležitostí. To stejné teď přešlo i na dceru. Co lepšího jí můžu dát do startu než správné stravovací návyky a dopřávat ji jen ty nejlepší potraviny bez chemických přídavků, cukrů a podobných látek? Zašlo to až tak daleko, že jí peču i domácí piškoty (ty z obchodu mi přijdou plné cukru), jezdím přes celé město do specializovaných obchůdků pro sezonní zeleninu a nakupuji maso a vejce jen od farmářů. V otázce stravy jsem opravdu velmi důsledná a děsí mě představa, že mi ji někdo zkazí čokoládami a fast foody, a jaké blivajzy bude jíst, až půjde do školky. Samozřejmě nejsem fanatický šílenec, který omdlévá, když dítě sní, to co nemá, a až na to bude mít dcerka věk, nějakou dobrotu jí sem tam dopřeji. Ale myslím si, že podstatnou většinu potravin by měla mít v co nejkvalitnější, výživné podobě.

Poslední dobou se však potýkám s pochybnostmi, jestli z toho, co dělám a čím ji krmím, vůbec bude mít přínos. Bude na tom opravdu o něco lépe než děti vyrostlé na Sunaru a pojídající sladkosti už od kojeneckého věku? Poznamená dítě, když nebylo kojené, rodiče ho předčasně posazovali nebo postavovali a nechávali mu dudlík do 3 let, prostě projde všemi věcmi, které by se podle příruček dělat neměly?

Čím více pozoruji jiné matky nebo si občas přečtu nějakou maminkovskou diskuzi (to opravdu náhodou, raději se jim vyhýbám..), tak mě napadá, co když to vše dělám zbytečně a až bude dcera dospělá, stejně nepozná jestli byla kojená nebo ne, jestli vyrostla v jeslích nebo jsem s ní trávila dny od rána do večera, zdali jsem jí dávala zdravé věci místo přeslazených pribiňáčků a čokolád? Co když je veškerá má péče zbytečná a bude na tom stejně jako její vrstevníci, kterým se tohoto „nadstandardu“ nedostávalo?

Zatím silně odolávám a dopřávám dceři dle mého svědomí toho nejlepšího. Občas však vidím jiné maminky, jak svým čtyřměsíčním dětem dávají pribiňák, odmítají je kojit nebo je automaticky posazují už v půl roce, je mi smutno a v duchu si říkám: „chudáci děti“. Nejraději bych za nimi ihned přišla a řekla jim, jak ničí svým dětem zdraví a jak se to má dělat dle mě správně.  Avšak je mi jasné, že každá máma má svůj recept na tu nejlepší výchovu, zná svoje dítě nejlépe a já nemám právo jí do toho co mluvit. A tak držím jazyk za zuby a skousnu to. Ale stejně si říkám, co když ani nevědí, že něco dělají špatně a nikdo je na to neupozornil? Mlčet, nebo říci svůj názor a zkušenost?