Mámou stylově Lifestylový blog (nejen) pro maminky o módě, kosmetice, dětech, vaření, bydlení i cestování.

Jsem špatná máma?

spatna mama_nahled

Existuje vůbec špatná máma a jak se vlastně chová ta dobrá? Je to stejné, jak když se dítěti řekne: „Nezlob! Buď hodná holka….“ Ale co si pod tím ta prťata mají představit? Stejně tak my maminky se můžeme zbláznit, abychom pro naše dítě udělaly to nejlepší na světě, ale pro někoho stejně nebudeme dost dobré a děti to kolikrát ani neocení.  (Pracně navařené obědy vyplivnou, když s nimi chceme jít na hřiště, tak se zabejčí, že chtějí zůstat doma, roztomilé úlovky z obchodů, na kterých jsme nechaly celou mateřskou, zlikvidují během 5 minut, a když s nimi vyrazíme na dětské atrakce, udělají nám tam scénu. A když se ve dveřích objeví táta? Máma už neexistuje.) Přesto ty naše děti milujeme, ale v rámci našeho „přežití“ z nějakých věcí postupně slevujeme a chováme se ve finále jinak, než jsme si představovaly. A najednou hle, nálepka „špatná máma“ je na světě.

spatna mama

Když se mi narodila Sárinka, vše ostatní šlo mimo mě. Řešila jsem jen její kojení, přebalování, různé lékařské prohlídky, očkování a úplně mě ten mimi svět pohltil. Trochu jsem asi i zcvokla, spala jsem 3 hodiny denně a ve volných chvílích žehlila a vysávala. To mi (naštěstí) vydrželo „jen“ 3 měsíce. Pak na mě asi dolehla krize z vyčerpání či co a řekla jsem si, že takto to asi moc dál nepůjde. Hlavně na mě doléhaly „depky“ ze samoty a cítila jsem, že něco musím začít dělatZačala jsem se o sebe zase trochu víc starat a v té době jsem narazila i na článek o nějakých anglických blogerkách. To byla rána z čistého nebe (ale ta dobrá) a já si řekla, že toto by mě mohlo trochu naplňovat a mohla bych zase být sama sebou. V té době jsem si tedy založila blog a dostavilo se opět štěstí, že zaměstnávám mozek a dělám, co mě baví.

Jenže se také dostavilo malinké zklamání mnou samou. Když jsem ještě byla na mateřské, úplně jsem se viděla, jak se celé 3 roky starám o malou, jak si s ní hraju, chodím na pískoviště a jsem veselou a šťastnou mámou. Realita pak ale byla úplně zcela jiná a já ji musela přijmout. Začít poslouchat sebe a né dokonalé reklamy, které nám vizualizují, jak by se máma měla starat. Přestala jsem i číst časopisy pro mámy a spíš začala poslouchat svoji intuici a vnímat moje pocity. Pochopila jsem, že já asi nikdy ta dokonalá máma nebudu, nemám to v sobě, i když bych si to moc přála. Ale nutit se do něčeho, co vám není vlastní, by asi nedělalo dobrotu nikde a dítě by to vycítilo.

Pro někoho jsem tedy možná špatná máma, ale já jsem se přijala taková, jaká jsem, a myslím, že holčičky už mě taky takovou berou i můj muž ví, že nějaké věci prostě ode mě očekávat nemůže. Jen ta naše doba v nás stále vzbuzuje výčitky, že bychom se měly nějak chovat, něco mít a sebevědomí to moc nepřidá. Už jsem o tom párkrát mluvila, ale mně opravdu velmi pomohly přednášky Marka Hermana (napsal knihu Najděte si svého Marťana – doporučuji přečíst!). Byla jsem jako v Jiříkově vidění, říkala jsem si, cože? Toto slyšet v dnešní době? Fakt úleva. Točila jsem o tom video, ale zásadní věci, které poslaly veškeré moje výčitky na Mars, jsou tyto:

  • Ženy se v historii nikdy o dítě nestaraly samy. Nikdy. Vždy kolem sebe měly tlupu, širokou rodinu a o děti se společně staraly babičky, tety apod. Braly to jako samozřejmost. Nemáme to v sobě biologicky dané, abychom vše zvládaly samy. V dnešní době se po nás chce vše, starat se celý den o dítě, vařit, uklízet a večer být usměvavá na manžela. To je na chocholouška. A máma, která si najme pomocnou ruku – chůvu, uklízečku… na tu se díváme skrz prsty, že je líná. Proč? Je jen chytrá a ví, co je pro ni dobré i pro její dítě a rodinu. Takže požádat někoho o pomoc je přímo nutnost pro naše duševní zdraví. (Ale jestli to nějaká máma zvládá, tak určitě klobouk dolů, pro mě je to hrdinka a supermanka.)
  • Né všechny děti musí být zákonitě „hodné“. U některých se prostě nějak blbě namixují geny, že i když se sebevíc snažíme, aby z nich vyrostli slušní a hodní lidé, nedaří se nám to. Není to naše vina. Samozřejmě výchovou lze ovlivnit hodně, ale né vše.
  • Děti potřebují pravidla a hranice. A my nejsme jejich kamarádi. Potřebují v nás mít autoritu. Zlobení (v některých případech) znamená: „Mámo a táto, zasáhněte, nevím, co mám se sebou dělat a potřebuji nastavit ty hranice. Co si až můžu dovolit. Jinak si toho budu dovolovat čím dál tím víc…“ Se Sárou jsem se snažila vždy hezky domlouvat, a když už byla nezvladatelná, omlouvala jsem ji, že je to věkem, ona za to nemůže, ale neřekla jsem jí dost, toto už dělat nebudeš. Nechtěla jsem zničit „její osobnost“. No blbost, co si budeme říkat. Naštěstí jsem na to přišla, že pevná ruka je třeba. A díky bohu mi to Marek potvrdil.
  • Nemusím se dítěti věnovat 24 hodin denně. Stačí mu 20 minut fakt intenzivního povídání, hraní, a to ho nasytí na celý den. Ale hlazení, muchlání a pusinky klidně stále pořád, těch se dítě nikdy nepřejí a vyloženě tu naši lásku vidět a cítit potřebuje.

To jsem trochu odbočila, ale jsou to věci, které nám společnost moc neservíruje 🙂

Proč tento článek vůbec píšu? Odvezla jsem holky na týden k babičce. Kvůli sobě. Potřebovala jsem klid a nějaký prostor pro sebe a taky kvůli našemu vztahu s mužem. Když máme holky doma, jsme spolu tak hodinu z celého dne. A že bychom si někam vyšli jen my dva? Skoro nemyslitelné. Případně jen tak na dvě hodiny a pak hned zase pro děti. Myslím, že si nějaký čas pro sebe zasloužíme. Avšak hned mě zase napadly ty myšlenky, jestli jsem dobrá máma. Ale v hlavě jsem si to opět shrnula a srovnala.

Sice nejsem ta máma, která by si s dětmi hrála od rána do večera (prostě mě to nebaví!), stále s nimi něco vyráběla (nemám na to trpělivost), udržovala by domov ve sterilní čistotě (pochopila jsem, že s dětmi už nikdy nebudeme mít pořádek jak z katalogu, místo toho jsou u nás na denním pořádku rozházené hračky, prádlo dva dny na věšáku a mírný chaos). Nejsem vlídná od rána do večera každý den. Hlavně tak dvě hodiny po probuzení se mnou fakt není řeč a v brzkou ranní hodinu rozhodně nemám pochopení pro to, že si chtějí se mnou hrát na princeznu a draka. Ale na druhou stranu je podporuji v jejich dovednostech, povzbudím je, když se jim něco nepovede, vedu k samostatnosti, radím jim v holčičích věcech (byste se divili, co holčičky už v 5 letech zajímá), pečuju o jejich bolístky a v rámci možností se snažím, aby jedly zdravě, celkem mi to jde i v kuchyni, a hlavně se k nim ráda tulím, objímám je, držím venku za ruku a pusinkuje je asi tak 100x za den. Chci, aby z nich vyrostly sebevědomé a spokojené holky, které se neztratí ve světě, ale přesto věděly, kde je jejich domov a že tu pro ně vždy s mužem budeme. A to se mi snad zatím daří. Tak snad zas tak špatná nejsem, ale rozhodně jsem jiná, než jsem očekávala, že budu, když jsem nastupovala na mateřskou 🙂

Jak to máte vy? Přišly jste také na to, že nejste jako mámy z katalogu? A je něco, co jste předpokládaly, že budete dělat jinak?

26 komentářů

  1. Ali, moc děkuji 😉 konečně si připadám jako normální máma. A jsem ráda, že v tom nejsem sama. Taky mívám často depky jestli jsem dost dobrá, jestli se malé dost věnuji, dostatečně rozvíjím, když kolem sebe vidím ty „dokonalé maminky“. Ale přesně se ztotožňuji s tvým názorem.

  2. Genialne napsano mila Ali! Taky si kolikrat pripadam stejne, ale mas pravdu, na jednoho cloveka je toho obcas az nad hlavu a to mam doma uzasnyho chlapa, ktery si rad hraje, skvelou tchyni, ktera rada hlida, nicmene vypadnout z toho vsedniho kolotoce 24/7 na kafe s kamoskou, na veceri s muzem ci sama na nakupy je nekdy takova parada 😉 Holcicky maji nahodou skvelou mamu, ver tomu…

  3. Ahoj Alice, díky za takovéto články….Kéž by bylo takových více a taktéž se dostali k více maminkám….
    Já jsem hodně nervní, když jsem nevyspalá a zrovna dneska jsem měla fakt velkou krizi, že jsem byla hodně nepříjemná i na naší mladší dceru a pak mě to strašně mrzelo a omlouvala se jí. Moc tomu asi nerozuměla má 11 měsíců, ale myslím, že se máme dětem vědět i omluvit. Nejhorší na tom všem ale je, že si člověk vždycky řekne, že si na to musí dávat pozor a příště opět vybuchne 🙁 Což učíme se pořád, tak snad to bude jen a jen lepší …. Každopádně své děti miluji a nevyměnila bych je za nic na světě, ale ráda si od nich občas odpočinu 🙂

  4. Parádní článek – zrovna jsi mi s ním „kápla do noty“. Dnes mám právě špatný pocit a celkově asi na mě dolehla nějaká krize z náročnosti výchovy dětí. Rozhodně jsem si to takto nepředstavovala. Byla jsem mírně řečeno naivní. Často jsem „na palici“, úplně psychicky vyčerpaná a s pocitem,že kluky nezvládám. Že nevím,jak na ně. Proč zlobí? Situace se rapidně zlepšila mým nástupem do práce a později přestěhováním se z bytu do domu mých rodičů, kteří, jak by někdo mohl předpokládat, neprudí, nýbrž pomáhají s hlídáním a vlastně i s výchovou. Ale i přesto je to náročné – mladší syn byl dnes na tříleté prohlídce označen za hyperaktivního. Pořád běhá, nechce se držet za ruku, ve městě je to s ním slušný hardcore, neposedí, nenají se v klidu, nebaví ho hračky a žádná klidová činnost. za to,když jdeme na vycházku,bez problémů vyleze na 5 m vysoký posed a sleze z něj sám dolů. Špatně se vyjadřuje, málo mluví, není mu rozumět. Starší syn je krapet klidnější,ale po boku svého bratra dovede taky vyvádět,asi aby s ním držel notu. A pak samozřejmě nesmí chybět jejich tahanice o hračky a nezřídka i ošklivé chování k sobě samým. Některé dny jsou lepší,jiné horší. Mám pocit,že všude mají hodné děti a jen já mám tyhle pošuky. V MHD se často stydím,když je celou cestu musím napomínat, ne-li krotit. (Když jedu pouze se starším synem,nemusím dělat vůbec nic – je totiž ukázkově hodný po celou dobu a pěkně si se mnou povídá nebo podřimuje.) Občas mám pocit úplného vyhoření. Neustále čekám,kdy se to zlepší. Nebo bude hyperaktivní i ve škole? Co pak? Děsí mě to. ..
    Odmalička jsem zbožňovala děti a byla jsem nadšená,když jsem mohla nějaké hlídat nebo vozit kočárek. Na vlastní dítě jsem se těšila neuvěřitelně. Bylo to nejšťastnější období života. A teď, když mám vlastní, předškolní, čilé a zdravé, najednou si to jakoby vůbec neumím užít, mám pocit,že všechno dělám jen tak z donucení, poskytnu jim základní potřeby, ale už nic navíc…Jako kdybych snad radši chtěla být bezdětná? Ptám se sama sebe.
    Omlouvám se za tuhle zpověď,jen to na mě všechno po četbě tohoto článku dolehlo, zítra vstanu a jede se dál…Všem maminkám přeju hodně radosti a pevné nervy.

    • Soucitím s Vámi, mám 3,5 letého syna s ADHD..taky si to občas „užívám“, ty pohledy a komentáře ostatních matek..

        • Byla, na dg.brzo není, pokud ji dělá někdo, kdo s tím ma zkušenosti.. Myslím, ze jsem vybrala moc dobře, na termín čekala skoro trictvrte roku…Ale, muž je z oboru, syn mel i rizikové faktory, takže byl víceméně jasný.. V jednu dobu jsem se obavala i nepriznivejsi dg., ale naštěstí je to “ jen“ tohle..Když člověk vi, jak s dítětem pracovat, docela se to da..Jen ta péče vydá za 5 klasických dětí.. Nicméně, přesně takové dítě jsem ja potřebovala…

    • Hanko, ten predposledni odstavec, mam to bohuzel uplne stejne. Drzte se a preji nam radostne zitrky s temi nasimi milovanymi zlobidly. Jana

    • Milá Hanko, přečti si pár vět ze života Jamieho Olivera (kuchař) nebo Richarda Bransona (dobrodruh, podnikatel, filantrop), dej si kafe a věř, že vše bude dobré nebo ještě lepší!!! Mám 2 děti a občas prostě vyhlásím STOP stav a „nejsem“. Nehleď na ostatní, oni Tvůj život nežijou. Je to jen „na chvilku“ a děti půjdou vlastní cestou, ale nezapomenou, že jsi její součástí. Najdi si svůj prostor a ony se ho naučí respektovat. Bude líp!!! 🙂

  5. Ali super článek 🙂 tohle by si měli povinně přečíst všechny maminky 🙂 taky bych chtěla mít doma uklizeno,ale máte pravdu to se s dvěma dětmi nedá.Ale už si život bez nich nedokážu představit 🙂

  6. Ali, super článek. Mám to přesně nastavené jako ty. Občas mě ale popadnou výčitky, že se té naší princezně věnuji málo…stejně jako tebe mě totiž nebaví si celý den hrát. Pak si ale říkám, že je to hloupost. Díky za článek. Měj se krásně a užij si volno. Jana

  7. Palec nahoru! Já mám dítě s ADHD a než jsem zjistila, že teda opravdu není úplně standardní dítě, měla jsem pocit naprostého selhání a neschopnosti(on ještě nedělá tohle a naopak on dělá tamto, on nechodí? on nespí celou noc? on nejí? to ho musíš naučit atd.atd.)..Teď už vím, že některé věci prostě nebylo v mých silách ovlivit..Dostávala jsem „sodu“(jak od rodiny tak od okolí) i proto, že se snažím být upravená, jsem štíhlá a pracuju od 6-nedělí..Teď mám dítě druhé, které je tzv. dítě za odměnu, pohodové, samostatné, sní, co mu dám, spí, prostě „úplně v pohodě“a to mám na něj zákonitě mnohem méně prostoru, jako jsem měla na prvního syna..Jako bonus jsem čerstvě těhotná potřetí a jsem fakt zvědavá..Ale myslím, že mne už nic nerozhází…

  8. Krasny clanok….. aj u nas doma to je nekdy na palici… Zrovna dnes mi deti umazali byt vodovymi farbickami. Modrou, ktora vobec nesla dolu. Kuchyňu, obývačku, kupelňu….podlahy, kuži, kožušinu…. Ked som to uvidela, bola som na infarkt…. moc som do deti nakricela…. a ted mi je uplne smutno 🙁 Zitra bude hadam lip. Krasny vecer

  9. Ali,super clanek.Mluvite mi z duse.Jsem opravdu rada,ze jsem objevila Vas blog a ze jste uplne „normalni“zena a matka a navic odvazna o tom psat.Opravdu jste👍.Diky moc a jen tak dal😀

  10. Děkuji!!! Mluvíte mi z duše a to mám dceru jen jednu a jak říká má matka:“Buď ráda, že je to celkem kliďas! „. 🙂

  11. Ali super článek. My mame vymodlene dite, jedinacka, je živý, ale hodný a je s nim sranda, jsou mu necelé 2 roky. Také jsem mela výčitky, ze me moc nebaví si s nim hrát, zvlášť ty autíčka, to jako ženská ani moc neumím. Naši mi říkali, ze oni se nám věnovali asi tak 10% toho, jak se dnes věnuji rodiče dětem a musim říct, ze jsme meli šťastné dětství a mam spoustu vzpomínek na výlety a zážitky s rodiči. Oni to tak neřešili, protože nas meli ve dvaceti:-) Přeji všem krasny zbytek léta.

  12. Stejný, akorát jsem nezačla s tím blogem. takové články ocením, pohlasí po duši a člověk není tak sám a nepřipadá si mimo. Děkuji i za upřímnost, život nejsou jen fotky plné úsměvů….

  13. Ali , i já dekuju za skvělý článek a myslím že to co vidím v tvých videich jak se chovas k holkám, že jsi dobrá máma a nabídne s jim vše co potřebují. Mám skoro dvouletou dceru a občas mě taky pěkně zkouší, zrovna teď mi ujeli nervy , protože si stricila hopik do pusy a provokativně utíkala, že ho nevynda. Dostala přes prdel a řev jak u cikánu. Občas takle v bouchnu,ale říkám si, že když to s ní nejde pouhým vysvetlovanim v dobrém že musim občas být ,,zla,, .Pak.je.Pak . je.mkje ti vždy líto a řeknu jí že ji miluju, ale že musí poslouchat a ne furt zkoušet. Přeji pevné nervy a s nicim si nedělej výčitky. nejhorší máma jsem já 😃

  14. Diky Bohu za Tebe Ali!!!!!! Jak mi mluvis z duse!!!! 😍😍😍…. Uzij si s muzem kazdou minutu o samote a mej se krasne!!!! ☺

  15. Skvěle napsáno, mluvíš mi z duše, a to ve všem, co je tu tu napsáno. No a my máme teď děti na už 4 dny u babičky, a náš vztah to potřeboval jako sůl 🙂 Taky se snažíme aspoň jednou ročně na pár dní vypadnout někam sami. Doporučuju všem.

  16. Tento článek se mi moc líbil. Marka Hermana mám v top trojce autorů a díky recenzi jeho knížky, kterou jsou našla, jsem objevila tvůj kanál. 🙂 Mám taky plno plánů, čím budu děti rozvíjet apod. Taky profesní deformace – speciální pedagog. Ale potom se sekneme na hlouposti a zjistím, že tudy cesta nevede. Protože děti to chtějí jinak a toto je teď nebaví. Kupovala jsem edukační hračky a syna stále bavilo jen hrát si s Brudrem. Chtěla jsem pestrou stravu a po vaření /které mě nebaví/ jsem více jak polovinu měla zpět. Nechutná a chtějí svoji oblíbenou desítku (jídla co mají rádi). Nejvíce mě rozhodí, když se nudí a perou se. Nechci jim stále servírovat zábavu pod nos, ale čekat až je napadne něco lepšího… taky vždy nejde. Taky očekávání ostatních jsou hrozná. Mamka má svoji představu, jak povedu domácnost a co děti mají dělat a jak reagovat. Taky o tom jak se budu zapojovat u nich s pomocí. Stejně tchýně s tchánem a prababi …. asi i ostatní , ale to nemám čas vnímat. Někdy mám sílu to ignorovat a někdy mě to vyloženě dorazí. Líbí se mi výpis těch bodů. Je tam vše stručně a jasně. Kdyby někdy mohl být i článek, jak vysvětlit dětem vztahy – oni k ostatním. Hlavně jejich kamarádské. Syn je takový naivní a trochu ho chci připravit lépe na kolektiv, ale bez vnucování mých předsudků. Je to oříšek.

  17. LenkaBrestenská - Odpovědět

    Ali, dávno som prestala súperiť o pozíciu najlepšej matky na svete. Úplne mi stačí keď budem tou najlepšou a jedinou matkou pre svoje dve dcéry.
    Mám takmer 43 a až po štyridsiatke mi došlo, že na prvom mieste som ja a moja spokojnosť a keď sa postarám (kto iný ?) o to, aby som bola spokojná a šťastná, ľahšie urobím a robím spokojnými a šťastnými ľuďmi okolo mňa, najmä môjho manžela a naše dve deti.
    Sebecké ? Možno. Je mi to jedno.
    Naše dve deti sú zdravé, vyzerajú spokojné, šťastné, škola im ide ľahko (život s IQ nad 130 v prípade oboch už pre nás rodičov taký ľahký nie je).
    Ja dúfam, že raz, možno už o takých 10-15 rokov zhodne s manželom skonštatujeme, že sme svoju „prácu“ urobili dobre a dali našim deťom ten najlepší možný štart v živote.
    Očakávania druhých sú zlé. Ešte horšie sú očakávania nás samých voči sebe. A pritom by, možno, stačilo zľaviť z tých požiadaviek a žiť podľa seba a nie podľa druhých.
    Pekný zvyšok leta !

  18. Mluvíš mi z duše. Dcera mi teď odjíždí na 5 dní s prarodiči na dovolenou, takže já budu mít taky takovou malou dovolenou, i když budu v práci. A na mytí oken si najímám firmu a nestydím se za to, tak!

  19. Myslím, že problém není v tom, že bychom se cítily být špatnými matkami, ale, že se necítíme být „dost dobrými matkami“. Chceme pro své děti to nej a tedy i nejlepší mámu na světě. Ale myslím, že ony cítí, že jsem prostě jejich máma, jediná a jedinečná a mají mě rády i s mými chybami, občasnou špatnou náladou, studenými večeřemi a upatlanou linkou v kuchyni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Translate »