7 způsobů, jak bojuji s úzkostí - Mámou stylově
Mámou stylově Lifestylový blog (nejen) pro maminky o módě, kosmetice, dětech, vaření, bydlení i cestování.

7 způsobů, jak bojuji s úzkostí

Na problematiku úzkosti v poslední době narážím celkem často. Je to tak trochu fenomén dnešní doby – uspěchané, hektické a materiální. Přesto tento článek nepíšu proto, že by to bylo nějak „in“, ale proto, že se sama někdy s úzkostnými stavy potýkám a je těžké se jich jen tak zbavit. I když se snažím působit vesele, kolikrát se tak uvnitř necítím a mám sto chutí se sebrat a zahrabat se pod peřiny do postele. Což úplně reálně nejde. Vlastně musím nonstop fungovat a starat se o holky, chod domácnosti a další věci. Co mi tedy pomáhá, tyto tísnivé pocity potlačit a normálně fungovat?

jak bojovat s uzkosti

Nejhorší na těchto „stavech“ je, že přijdou jen tak, bez ohlášení a totálně vás ochromí. Kdo s tím má nějakou zkušenost, tak asi ví, o čem píšu. Je vám zatěžko se bavit s lidmi a někdo má problém i vyjít z domu. Já sama se snažím vždy pátrat po příčině, ale zatím jsem se k tomu nedobrala 🙂 Je to prostě nějaký zvláštní stav a vy si jen přejete, ať brzy odezní, může vás úplně paralyzovat a nedokážete se ani radovat z běžně veselých věcí, nebo ze sluníčka. Ano, to jsem také zažila. A řekla bych, že právě na mateřské, kdy jste celý den s dítětem a málokdy přijdete do kontaktu s „normálními“ lidmi a nemáte příležitost se nikomu ani vykecat, je celkem snadné do něčeho takového spadnout.

Jak se s tím vypořádávám já, když mi prostě není do zpěvu a šla bych se nejraději zavrtat do peřin?

1. Uvědomím si, že je to jen pocit

Toto je asi to nejdůležitější. Nepropadnout panice, zhluboka dýchat a uvědomit si, že to je jen nechtěný pocit, který sice může nějakou chvíli (i pár dnů) trvat, ale opět odezní! Díky tomu dokážu fungovat, když mě to zase popadne. Stále si říkám, že mě tento stav prostě nemůže ovládnout, že já mám kontrolu nad svým tělem a ani ty tísnivé stavy mě neochromí. Přeříkávám si to stále dokola jako mantru a zaměřuji se spíše na to hezké.

2. Zaměřím se na přítomnost

Víc než kdy jindy si v těchto stavech snažím uvědomovat tady a teď. Prostě se zastavím a snažím se dýchat a cítit všechno kolem. Vnímat moje holky a zapojit prostě všechny smysly. To člověka nejvíce vrátí na zem. Říct si, co cítím, co vidím, co můžu nahmatat, jakou má chuť jídlo, které jím, co slyším. To mě vždy srovná a vím, proč dělám, co dělám a začnu z toho mít radost.

3. Uvědomím si, jaké štěstí mám

Jaké mám štěstí, že mám své dvě holčičky, žiju v našem bytě a že se vlastně máme dobře. Prostě není důvod se cítit pod psa, ale mám hodně důvodů k radosti!

4. Vyčlením si chvilku klidu a zavřu oči

Když to jde a Stelinka třeba spí, jen tak si sednu, zavřu oči a snažím se ponořit do svého nitra a nechávám vše jen tak plynout. Naslouchám sobě a uvědomuji si, kdo jsem. Snažím se vyčistit mysl a jen vnímat dech a moje celé tělo. Taková malá meditace 🙂 Často totiž jedu v nonstop módu a to se na mě podepíše. Tato chvilka klidu je právě moc důležitá pro duševní hygienu, mozek si utřídí myšlenky a tísnivé pocity odplynou. Toto mi pomáhá opravdu hodně.

5. Zdravá strava

I když bych nejraději vyluxovala celou bonbošku, uklidním se a uvědomím si, že mi to pomůže možná tak na půl hoďky, ale pak se vůbec dobře cítit nebudu. Když mám fakt chuť, čokoládu si dám, ale jen pár čtverečků. Spíš se snažím jíst vyváženě, aby mi hladina cukrů nelítala nahoru-dolů, to se pak ty pocity pomohou i zhoršit.

6. Dělání, dělání, všechny smutky zahání

Ano, i když tyto tísnivé stavy mohou přijít právě z přepracování, mohou se dostavit i z nicnedělání. Já jsem třeba zjistila, že když mám kolikrát několik volných dnů, nebo dokonce týden, kdy nemám nic v plánu, ochromí mě to nejvíc. Člověk se najednou cítí takový nepotřebný a hledá smysl všeho a hned je to tam. Když si ale den pěkně naplánuju a vlastně se stále zaměstnávám, nějak na ty špatné pocity není čas. To neříkám, že jsem na ně netrpěla, když jsem chodila do práce, ale ta činnost byla třeba stereotypní, nějak mě nenaplňovala a mozek začal vymýšlet kraviny 🙂 Teď se prostě zaměstnávám věcmi, které mi dělají radost a vidím z nich výsledek! Proto se často dokopu něco udělat, protože když to mám hotové, mám z toho radost a pomůže mi to, se těm tísnivým stavům postavit čelem.

7. Jdu si zacvičit

Toto mi pomůže vždy. To je jako zázrak. Nejdřív se mi absolutně nechce, jako bych ani neměla sílu dojet do fitka. Ale když už se do cvičení ponořím a hlavně až propotím tričko, to je ale pocit! Najednou jsou všechny úzkosti pryč a já se najednou cítím, že dokážu všechno 🙂

Článek jsem se snažila psát odlehčeněji, ale je mi jasné, že né vždy je to s úzkostí tak jednoduché a je i kolikrát nutné navštívit odborníka, když přetrvává několik dní (a týdnů). Není se za co stydět.

Zažíváte taky někdy podobné pocity? Co pomáhá vám se jich zbavit?

 

(19) Komentářů

  1. Jsem taky na mateřské a podobné pocity občas mám. Nevím,jestli je to úzkost,možná spíš takový syndrom vyhoření. Už jsem na MD skoro 4 roky a strašně se těším do práce. Plně souhlasím s bodem č.6, s tím se naprosto ztotožňuji. Jsem typ člověka,který potřebuje chodit do práce,být zaměstnán,mít nad sebou „bič“ a něčím se zabývat. Jakmile jsem dlouhou dobu s dětma doma a nemám žádné podněty k zamyšlení,jde to se mnou z kopce. Paradoxně, ačkoliv mám dost času,dělám toho podstatně méně,než když jsem v časovém presu. Ano,starám se o domácnost a zejména o děti,ale můj mozek u toho nějak přestal pracovat. Snažím se občas něco podniknout,ale není moc příležitostí. Věřím,že jakmile nastoupím do práce,tyhle stavy odezní, přestože budu mít maximálně nabitý den. Mateřská je fakt náročná na psychiku.

  2. Nemam uzkostne stavy, nie v zmysle medicinskeho ponatia, skor tie blues stavy, co asi pozna kazda matka, najma ta, ktora je s dietatom / detmi na MD.
    A suhlasim,ze ciastocne pomaha to co si Ali napisala. Ale z dlhodobeho hladiska aspon pre mna nie, snazim sa to riesit hlbsie, i ked zatial nie som velmi uspesna.
    Ale vidim pred sebou svetlo na konci tunelu :).
    Podla mna dosledna psychohygiena kazdej zene moze len pomoct, u kazdej zabera nieco ine. U mna ciastocne knihy, i ked v poslednom case vidim,ze je to skor unik pred realitou.

    • Leni, to je skvělé, že jsi šla do hloubky, určitě je fajn najít příčinu, s tím už se pak lépe pracuje 🙂 Držím pěsti, ať už je jen samé světlo! 🙂

  3. Na ty zavřené oči a dýchání je skvělá aplikace Stop, breathe and meditate nebo Headspace – dá se tam nastavit třeba jen tři minuty a zkusit vedenou mediatci. Nejdůležitější je pravidelnost – lepší denně tři minuty než jednou týdně hodina.. Jmenuje se to mindfulness a jsou na to hory výzkumů, jak to dobře funguje.. K tomu samozřejmě vyřadit cukr, mouku, nejlíp jíst něco jako paleo – to je taky jediná výzkumy podložená cesta pro omezení negativních psychických stavů.. Pohyb taky super, stačí třeba HIIT – jednou týdně pár minut.. Ale nic enní všemocné, někdy nejlíp pomůže psychoterapie a někdy bohužel nic…

  4. adriana šandrejová - Odpovědět

    Bohužel to znám a po druhem dítěti jsem se k tomu hezky dopracovala. Taky přídou z ničeho-nic, hlavně když si řeknu, že vše je tak jak má být a vše je ok a na to hups a je to tady. Snažím si říct, ok je to tady, patří to ke mně. Projdu si tím a bude dobře. Hlavně se snažím zastavit a přemýšlet nad sebou, proč to je, kde je příčina a co mně trápí. A pak hodím těch 7 bodů co jste napsala :-). Ono to zase pomine a bude lépe. Je to boj na dlouhou trať. Taky to nemám ráda a vyčítám si to, i když jsem v celku optimista a veselá povaha. Tak držme si všichni palce, bude líp.

  5. Super článek 🙂 já s těmito pocity bojuju už tak tři měsíce, minimálně jednou týdně. Pro mě je nejhorší přesně to, když ten den nemám nic v plánu. Je to takový pocit, jako že „kvůli čemu tady jsem?“. Mně asi ze všeho nejvíc pomáhá hudba, i když věřím tomu, že by mi pomohlo i cvičení, jenomže to je takový začarovaný kruh…

  6. Ahoj Ali,
    Musím říct že je to super článek a ze hodně z nás má takový pocity a dni když je nám na nic. Mne nejvíc pomáhá když se ví povídám a podělit s někým o svých problémech. Mam kamarádku s kterou si voláme každý den.jsem taky na mateřského s 2 detma takže na to mám čas. Takže ráno se těším az si udělám kafíčko a popovídáme si.je to fajn pocit když máte někoho na koho se můžete spolehnout.Hezkej den.

  7. Bohužel na úzkosti taky trpím, uz od 14 let, teď je mi pětadvacet. Hodně na ně zadelal můj otec svou extrémně dominantní a ponižující výchovou. Celých těch 11 let mám psychologa i psychiatra a snažím se se sebou pracovat a myslím, ze jsem usla kus cesty, ale úplně jsem se toho zatím nezbavila, hlavne jakmile přijde vypjatejsi období. Letos končím vysokou, v září nastupuju do první práce na hlavní úvazek a přesto, ze o tom místě by většina absolventů jen snila, ja mám opět spíš úzkost. Občas nevidím smysl v životě, proč vůbec něco dělat, proč žít.. A tak se v tom střídavě placam a střídavě se mám dobre ☺ Třeba až přijdou děti, uvidím smysl v nich ☺ Článek je opravdu prinosny, všechno tohle taky praktikují, člověku to na čas určitě uleví. I psychologove dávají rady tohoto typu, třeba i dechová cvičení a dlouhé procházky ☺

  8. Ahoj Alice, byla jsem ráda za tento článek. Také jsem na mateřské už 3 roky a k tomu jsou deti nebo i já neustále nemocné, takže jsme pořád zavřené doma, to psychicky neprospívá nikomu. Krom úzkosti mám i pocit neustálého naštvání na sebe i všechny kolem. Jediný ventil je už zmiňované cvičení a mít si s kým popovídat alespoň po telefonu. Všem nám přeji hodně zdaru v tomto mentálním boji. Bára

  9. Ahoj Alice,

    povedený článek, taky s tím často bojuji, zejména ze strachem z budoucnosti, takže se uklidňuju tím, že si říkám: „teď jsem šťastná“, většinou to zabere… B.

  10. Ahoj Alice, procházím si tvůj blog a jako „náhodou “ jsem se dostala k článku o úzkosti. Jsem na materske s druhym dítětem (i když je nemam po sobe ) a na vic zijeme s partnerem oddelene, i když za námi jezdí, nebydlime spolu. Samozrejme, že se to vse podepsalo i na moji psychice, ale díky tomu, že mám dvě uzasne deti a i fajn lidi kolem sebe (i když na materske travi člověk opravdu hodně času sám s dětmi a jde to „na mozek“. Vse o jsi napsala, pomáhá 🙂 Chce to nesedet jen doma, chodit mezi lidi a zajímat se o deni kolem sebe. 🙂 Při prvním diteti jsem od jeho 7.měsíce ještě studovala, při druhém jsem si dělala už jenom on-line kurz výživového poradce a od října se chystam na kurz jógy…vrele doporucuji všem maminkám, pokud mají tu možnost – vzdělávat se i na materske. Rozšíříte si tim obzory, potkáte podobne zamerene lidi, děláte něco pro svoji budoucnost a v neposlední řadě trénujete mozek 🙂

  11. Ahoj, mám dost podobné zkušenosti. Úzkosti mě trápí už léta.
    Snažila jsem se to řešit různě a pohyb a zdravá strava pomáhá nejvíc. + bych ješte chtěla doplnit dodávání potřebných látek+ sodík a horčík, které na tyto stavy dost pomáhájí 🙂 Já je doplnuji převážne pres tohle https://drkh.cz/jak-se-zbavit-uzkosti/, protoze s jejich nedostatkem mam problem cely zivot.

Napsat komentář: David Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Translate »
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial