Pro děti & mámy» Dětská psycholožka odpovídá na vaše dotazy - Mámou stylově
Mámou stylově Lifestylový blog (nejen) pro maminky o módě, kosmetice, dětech, vaření, bydlení i cestování.

Pro děti & mámy» Dětská psycholožka odpovídá na vaše dotazy

Ptali jste se a tady jsou odpovědi. Dětská psycholožka Mgr. Alice Tichá vám níže zodpovídá všechny vaše dotazy ohledně dětské duše, výchovy a trápení těch nejmenších, které jste pokládali v tomto příspěvku. Já sama jsem se v jejích podrobných vysvětleních a radách mnohému dozvěděla a lecčemu přiučila. Takže i když jste se zrovna na nic konkrétního neptali, myslím, že jsou její slova přínosná pro každého rodiče a stojí za přečtení (odpovědi jsou brány do hloubky a tudíž delší, takže si nachystejte kávu, čaj nebo něco dobrého a pusťte se do čtení 😉 ).

A kdo je vlastně Mgr. Alice Tichá a jaké má zkušenosti? Pojďte se s ní nejdříve seznámit 😉

Vystudovala jsem psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V rámci své diplomové práce jsem působila na Klinice dětské onkologie v Brně, kde jsem se skupinově i individuálně věnovala sourozencům onkologicky nemocných dětí. Již při studiu jsem začala pracovat v organizaci Spondea o. p. s., kde jsem se v Krizovém centru pomáhala dětem a jejich rodinám a v Intervenčním centru jsem pracovala s osobami ohroženými domácím násilím. Vzdělávám se v gestalt terapii. Kromě klasické psychoterapie provádím i canisterapii. Nyní pracuji v soukromé praxi s dětmi a adolescenty.

Společně s kolegyní se snažíme vytvořit Centrum pro dítě a rodinu, které by své ceny mělo nastavené tak, že bude přístupné většímu množství klientů s nižšími příjmy. V našem týmu bude několik psychologů a canisterapeutický pes. Pomoci nám můžete zasláním příspěvku nebo šířením linku níže mezi své známé.

https://www.hithit.com/cs/project/841/centrum-pro-dite-a-rodinu

canisterapie

OTÁZKY A ODPOVĚDI:

Moje 2letá dcera je podle mě hodně stydlivá, sama od sebe si nehraje s cizími dětmi, nepozdraví, schovává se za mě a trvá jí, než i vlastní babičku k sobě pustí. Srovná se to? Děkuji.

Dobrý den, téma stydlivost je v batolecím vývojovém období (od 1 do 3 let) velmi častým tématem. V tomto období dochází k výraznému rozvoji lidské osobnosti. Podle Erika Eriksona se jedná o období autonomie a studu. Děti se stávají samostatnější díky stále se zlepšujícím motorickým schopnostem. Sami si mohou určit, kam či do jaké vzdálenosti od rodiče se vydají. Současně s touto samostatností přicházejí i pocity studu, kdy si dítě v sociálním kontaktu není jisté a neví si s tím rady. Je tedy důležité především respektovat a vnímat pocity dítěte a nenutit jej být společenským. Někdy může pomoci, když má dítě možnost hrát si s jedním či dvěma dětmi, které dobře zná a může si tak více procvičovat své sociální dovednosti. Také intenzivnější kontakt se členy širší rodiny může být ku prospěchu.  Jakékoliv krůčky ke hře či spolupráci s jinými dětmi chvalte a oceňujte. Pokud dcera přece jen potřebuje najít u vás bezpečí a schovat se, klidně jí to dopřejte. Pomůže jí to znovu načerpat pocit bezpečí a později směleji navázat nové sociální kontakty.

Důležité je zbytečně na „stydlivost“ neupozorňovat a nemluvit o dítěti jako o „stydlivém“. Dítě velmi dobře vycítí, že toto označení není míněno pozitivně a jeho pocity studu za nezdařenou situaci to ještě podpoří. Často se jako rodiče můžeme setkávat s tlakem okolí, které na stydlivost našeho potomka upozorňuje, popřípadě komentuje, jestli pozdraví či nikoliv. Přestože to není leckdy jednoduché, je pro dítě povzbuzující slyšet, že se jej i v této situaci zastanete a nebudete s druhými souhlasit. Můžete dítě podpořit například větami: „Teprve se učí hrát si s jinými dětmi.“ či „Ještě se učí každého pozdravit“. Ve svém věku se tyto dovednosti opravdu stále učí a vědomí toho, že její chování nesoudíte, ale jste mu v nepříjemné situaci oporou, jen umocní, aby se cítilo v sociálních kontaktech bezpečněji a později už dokázaly pozdravit stejně jako vy.

Bohužel vám nemohu dát odpověď na vaši otázku, zda se to srovná. Některým dětem stačí čas, pokud jde o překonání vývojového období. Jiné, které jsou již svojí povahou introvertnější, takoví v menší míře zůstanou. Neznamená to však, že by byly méně šťastné. Jednoduše jim stačí menší množství kamarádů a nepotřebují se vybavovat s každým, na koho narazí, což v dnešní době také nemusí být na škodu.

Ještě jsem se chtěla zeptat na to, že moje 2letá dcera musí mít všude sebou panenku, nebo medvídka, nechce vyjít ven sama, bez ničeho. Ani na nákup, ani do postele. Co znamená?

Dobrý den, ráda byste věděla, co znamená, když si s sebou vaše dcera všude nosí hračky. Malé děti potřebují mít pocit jistoty, že je pro ně svět předvídatelný a kontrolovatelný. Jejich způsob myšlení se velmi odlišuje od myšlení dospělého. Malé děti (cca do dvou let věku) především nemají vyvinuté vědomí tzv. stálosti objektu. Co to tedy znamená? Pro malé děti existuje to, co právě vidí. Jakmile kdokoliv či cokoliv zmizí z jejich dohledu, přestane existovat a není. Často si tedy najdou hračku či jiný oblíbený předmět (tzv. přechodový objekt), který potřebují mít stále u sebe. Mohou jej totiž mít neustále pod kontrolou, sám od sebe nikam neodejde, nezmizí. Právě tento „kamarád“ je kdykoliv k dispozici, aby pomohl vaší dceři kdykoliv bude potřebovat a dodal jí potřebnou jistotu. Věřím, že i vy časem oceníte, že se jí půjde lépe do školky, když si místo vás bude moci sebou vzít (jako ochránce) svoji oblíbenou hračku.

Moje dvouletá holčička je velký mamináč, mám pocit, že je na mě velmi závislá, někdy se od ní nemůžu hnout ani na krok. Mám velké obavy z nástupu do školky, půjde ve třech letech. Je možné, že udělá během roku velký pokrok a jak ji začít připravovat na nástup do školky?

Dobrý den, píšete, že je na vás vaše dcerka velmi závislá. Vzhledem k tomu, že nepopisujete konkrétní situaci, mohu se pouze domnívat, zda se jedná o projev nejistoty v konkrétních situacích nebo o stálý projev. Nicméně je zřejmé, že u vás dcerka hledá oporu a pocti bezpečí. Máte obavy z nástupu do školky, který je pro všechny děti i rodiče nový a v ledasčem náročný. Dítě je možné připravovat na školku kontaktem s vrstevníky, kteří budou navštěvovat stejnou třídu. Děti se naučí spolu komunikovat a hrát ještě za přítomnosti rodičů, a pokud spolu navážou pěkný vztah, mohou si navzájem poskytovat bezpečné zázemí v nových situacích, které je ve školce čekají. Také navštěvování kroužků může být ku prospěchu. Dítě se tak za vaší asistence zvyká na práci v dětském kolektivu a vy jej můžete motivovat k navazování nových sociálních kontaktů a řešení nových situací. Můžete dcerku povzbuzovat, aby si šla například vypůjčit oblíbenou hračku od jiného dítěte. Nejprve můžete jít s ní, později už můžete koukat z povzdálí a nakonec tento úkol již zvládne dcerka sama. Za každý pokrok ji nezapomeňte ocenit a konkrétně poukázat na to, co se vám na jejím chování líbilo. Pokud bude vaše dcerka potřebovat, určitě jí umožněte, aby u vás mohla najít podporu a načerpala pocit bezpečí. Buďte trpělivá, jak sama píšete do doby, než půjde vaše dcerka do školky, zbývá ještě rok. Za tuto dobu se může opravdu mnohé změnit a kontakty s ostatními dětmi se pro vaši dcerku budou stávat stále důležitějšími.

Mě by zajímalo jak přežít období vzdoru:-), jak reagovat na všechny ty negace, vztekání se apod.

3letý chlapeček poslední 4 měsíce vzdoruje, neposlouchá, je negativní a hodně se rozčiluje. Doslova bouchne jako papiňák :-). Dřív se s ním dalo domluvit a platilo na něj strhávání bodů, když neposlouchal – když přišel o body, nebyla večer pohádka na tabletu. Teď už nepomáhá, ani když občas dostane na zadek. Graduje to u nás a dochází všem trpělivost. Jde na něm vidět, že potřebuje tu zlobu vybít, ale nevíme moc jak. Někdy se zdá být v klidu a najednou bouchne holčičku, která jde okolo po chodníku. Z ničeho nic. Taky má tendenci všechny usměrňovat, hraje si na policajta a plete se do cizích sporů, které ho taky vytáčí. Tak nevíme, co se s ním děje a jak se k tomu máme postavit nebo jak mu pomoct. Děkuji.

Mám ještě jeden dotaz, dceři jsou tři roky a přijde mi, že je už snad v pubertě. Strašně rychle se jí mění nálady. Chvíli říká, že nás nemá ráda, nebo že my nemáme rádi ji a večer pak zase přijde, tulí se a pusinkuje nás. Taky se někdy nechce mýt, že chce být „smradlavá“. Nebo se jí něco líbí, má z toho radost a další den se jí to už nelíbí. Myslíte, že je to pro toto období normální a co s tím? Ty její negativní řeči mě opravdu mrzí.

Srdečně zdravím všechny maminky, které se svými dětmi právě prochází obdobím vzdoru. Dotazů zahrnujících toto téma je více, a proto se na ně pokusím odpovědět hromadně.

Období vzdoru, se v literatuře označuje také jako první puberta. Jedná se o období, které je zcela normální a velmi důležité pro formování osobnosti dítěte. V batolecím období dochází k mnoha změnám. Především se vyvíjí vědomí vlastního já, objevují se první zárodky vůle. Dítě si začíná uvědomovat, že je samostatnou bytostí, která se může rozhodovat sama za sebe. Začíná zjišťovat, co vlastně může. Vždyť do této doby bylo především odkázáno na ostatní. Nyní se začíná samostatně pohybovat, je stále silnější, schopnější a navíc může manipulovat se svým okolím. Doposud přivolávalo maminku jen pláčem, nyní k ní může samo přijít a snažit se ji za rukáv „dotáhnout“ na místo, kam potřebuje. Toto poznání malé dítě většinou naprosto uchvátí. Je ale nutné, aby zjistilo hranice svých možností, což nutně vede k napětí, se kterým si dítě neumí poradit jinak než vztekem, křikem, agresí…. Vzdorovité záchvaty jsou projevem nezralosti nervové soustavy, nevyvinuté schopnosti snášet psychické napětí, nedostatku tolerance vůči frustraci či neschopnosti odsunout naplnění svých potřeb či přání. Mějte na paměti, že tyto projevy k tomuto období patří a nejde o špatnou výchovu či záměr dítěte ublížit vám. Nejde o projev narušení vašeho vzájemného vztahu, ale o narušení obvyklého chodu věcí. Je to způsob, jakým dítě uvolňuje negativní emoce, se kterými si zatím neví rady.

Klasickou podobou sebeprosazování jsou věty typu: „Já sám!“, „Já chci!“ Také se objevuje tendence negativně reagovat na všechno, co nabízí dospělí. V této fázi je zcela zbytečné se dítěte ptát, proč něco chce, nebo nechce. Dítě samo nezná odpověď a vlastně nejde o skutečná přání ale hrátky s nově objevenou vůlí. Dítě potřebuje prosadit vlastní variantu a je mu často lhostejné, jaké z nich to je.

V tomto období dítě také vysloveně vyžaduje lásku, je přítulné, mazlivé, vyhledává bezpečí, a to zejména v noci. Tak mohou děti ve fázi vzdoru působit jako rozpolcené: několikrát denně upadají do jednoho záchvatu vzdoru za druhým a s příchodem večera se plíží za rodiči do postele a nemohou se nabažit mazlení a rituálů. Pro rodiče tak nastává čas, kdy jsou vystaveni velkému náporu na nervy.

Co tedy s tím? Existuje řada teorií a výchovných přístupů pro toto specifické období, což samo o sobě naznačuje, že ideální recept neexistuje. Velmi zjednodušeně se dá říct, že bychom měli reagovat tak, abychom dali dítěti zprávu o nevhodnosti jeho chování a zároveň ho ujistili o tom, že jej máme stále stejně rádi a navíc sami v takové chvíli nepřišli o rozum.

Výchova by měla dítěti umožnit nabýt dostatečného sebevědomí a zároveň také schopnosti pracovat se svými emocemi, ovládat svůj hněv a řešit problémy konstruktivně, naučit se přesměrovat hněv k hledání řešení problému. Důležité tedy je tyto negativní emoce netrestat. Dítě v záchvatu vzteku svůj hněv neovládá a samo mu nerozumí. Můžete se pokusit pomoci mu, aby se učilo orientovat se ve svých pocitech. Doprovoďte chování popisem toho, co se s ním asi děje („Vidím, že se zlobíš, jsi smutný…). Berte jeho projevy nespokojenosti vážně, nabídněte pochopení. Jakmile se dítě uklidní, vysvětlete si, co a proč se stalo a dál pokračujte v činnosti, které jste se věnovali před tím. Pokud je to již na vás moc a hrozí, že také vybuchnete, raději odejděte z místnosti. Následně můžete dítěti vysvětlit, co se stalo, proč jste museli odejít. Dítě se i od vás může naučit, jak s nepříjemnými emocemi zacházet společensky přijatelnější cestou. Dejte potomkovi jasně najevo, že cítit může cokoliv, ale dělat cokoliv nemůže. Buďte důslední, děti potřebují znát své hranice. Umožní jim to cítit se ve světě bezpečněji, bude mít pro ně pevný řád, pokud budou vědět, co si dovolit mohou a co ne. Také pokud jednou ustoupíte, dítě se snadnou naučí, že si může ledasco vykřičet a příště se o to pokusí s mnohem větší intenzitou.

Důležité je všímat si situací, při kterých nejčastěji dochází k záchvatům vzdoru. Jestliže dítě reaguje rozčilením a výbuchem vzdoru na to, že ho ostatní vytrhují z činnosti, pak má určitě smysl dítěti vždy předem oznámit, kdy máme v úmyslu s ním například někam odejít. Dítěti je třeba dát možnost přerušit svou činnost smysluplně nebo ji dovést ke zdárnému konci. Jestliže chce vše dělat samo (oblékat se, jíst…) a vy zrovna potřebujete rychle vyrazit ven. Připravte dítě dopředu na to, co se bude dít, dohodněte se, co udělá samo a s čím mu pomůžete vy.

Přestože je toto období v mnoha ohledech vyčerpávající, pamatujte na to, že děti v tomto období potřebuje vědět, že je pořád máte rádi. Dávejte jim proto svoji lásku najevo, opakovaně je ujišťujte, že je máte rádi, mazlete se s nimi a poskytujte jim pocit bezpečí. Mějte na paměti, že stejně jako se dítě učilo lozit, si teď procvičuje svoji vůli a testuje svoji pozici ve světě, neberte si proto tyto projevy osobně ačkoliv vás mnoho negativních odpovědí může zamrzet.

Přeji vám hodně trpělivosti a pevných nervů, které jsou v tomto období opravdu potřeba.

Jak reagovat na „záchvaty vzdoru“ na veřejnosti? Moje dvouletá dcera vždy nějakou dobu odmítá nově příchozí, např. když ji hlídá babička, tak nějakou dobu nechce ke mně a naopak – co to znamená? Děkuji za tuto možnost, hezký den.

Dobrý den, ptáte se, jak reagovat na záchvaty vzdoru na veřejnosti. Nepopisujete konkrétní situace, kdy k záchvatům vzdoru na veřejnosti dochází. Zkuste vypozorovat, zda nemají nějaký společný jmenovatel, a zda by jim nešlo předcházet. Obecně mohu říct, že je dobré na záchvaty vzdoru na veřejnosti reagovat stejně, jako na ně reagujete v domácím prostředí, přestože je pro vás situace mnohem náročnější kvůli nepříjemným a nechápavým pohledům kolemjdoucích. Situaci dítěti krátce vysvětlete a na „jekot“ nereagujte. Nejdůležitější a nejnáročnější zároveň je prostě výbuch negativních emocí v klidu přestát. Podle výzkumu Michaela Potegala trvá průměrně tři minuty, než se dítě uklidní. Nevšímejte si okolí a zkuste se svým dítětem tuto dobu společně zvládnout. Stále si opakujte, že ať si ostatní myslí, co chtějí, jde přece o součást zdravého rozvoje osobnosti vašeho dítěte.

Dále píšete, že vaše dcera nějakou dobu odmítá nově příchozí. Z takto mála informací se dá jen velmi těžko usuzovat na to, co se vaší dcerce honí hlavou. O co konkrétně může jít. Vzhledem k věku mě napadá, zda se nemůže jednat o projev negativismu, který k batolecímu období bezesporu patří. Jednoduše zkouší hranice a chce obvykle pravý opak toho, co po ní chcete vy. Zkrátka si jen zkouší, zda opravdu o věcech může rozhodovat sama a může ovlivňovat jejich běh.

Já bych se ráda zeptala na spaní u 17měs. syna. Asi do roka jsem uspávala u kojení, pak jsme to chtěli odbourat a naučit ho usínat v postýlce samotného. Ani po téměř půl roce si nezvykl a pokaždé brečí, když ho do postýlky dáváme. V poledne i večer. V létě ho ukládal tatínek nebo babička, protože jsme vypozorovali, že jim nebrečí. Ale na konci prázdnin už začal brečet i tátovi a teď je to jedno, kdo ho uloží. Brečí tak 5 až 15 min, než usne. Kdy by byla šance, že se to úplně srovná? Případně jak jinak postupovat, abychom jeho řevu zabránili a naučili ho usínat? Děkuji moc.

Dobrý den, ráda byste věděla, jak naučit vašeho syna usínat. Obecně bývá pro malé děti samostatné usínání problémem, za kterým stojí strach z opuštění maminkou. Maminka, která opustí místnost, pro malé dítě jednoduše zmizí a není. Reakcí na tuto ztrátu je křik a pláč, který se již mnohokrát osvědčil k tomu, aby bylo možné maminku znovu přivolat. Opakované zkušenosti s mizením a objevováním vedou k tomu, že se v mysli dítěte vytváří obraz maminky, který již není závislý na její fyzické přítomnosti a dítě je tak schopné maminčino „zmizení“ tolerovat. K překonání těchto nepříjemných pocitů často pomáhají významné hračky či předměty (oblíbený medvídek či dečka). Tyto předměty nahrazují dětem maminku, pokud není fyzicky přítomna. Výhoda těchto předmětů je v tom, že je může mít dítě stále pod kontrolou a kdykoliv se probudí, má možnost si ověřit, že je vše v pořádku, protože má svůj oblíbený předmět u sebe. Pokuste se společně najít nějaký oblíbený předmět či hračku a vysvětlete synovi, že na něj bude dávat pozor v postýlce, když půjde spinkat, aby si nepřipadal v postýlce sám.

Také přemýšlím nad tím, jak vypadá doba, než dáváte syna spinkat. Malé děti potřebují rituály, umožňuje jim to se lépe orientovat v jejich světě a činit jej předvídatelnějším a tudíž bezpečnějším. Naprosto přesně pak vědí, že například po večeři následuje koupání, potom oblékání do pyžamka, pokládání do postýlky, pohádka nebo písnička, pusa na dobrou noc od maminky a tatínka a usínání (třeba s oblíbenou hračkou v ruce). Na jednotlivé části rituálku se pak i těší, protože je pro ně velmi přehledný a zapamatovatelný. Všechny aktivity, které předchází ukládání ke spánku, by se také měly dít pořád ve stejném čase, aby bylo dítě v postýlce pokud možno vždy ve stejnou dobu, což podpoří u dítěte pocit jistoty a bezpečí, že je vše, tak jak má být.

Uvědomuji si, že vytrvalý pláč vašeho syna musí být vyčerpávající, buďte ale důslední a klidní. Mějte stále na paměti, že malé děti dokonale vycítí naše vlastní obavy, a pokud se i vy dopředu obáváte, jak bude tentokrát usínání probíhat, váš syn to zcela jistě vycítí a bude také neklidný. Můžete vyzkoušet vracet se k plačícímu synovi v pravidelných časových intervalech, ujistit ho, že tu jste, ale že je doba spinkání, popřejte mu dobrou noc a zase odejděte. Tento postup opakujte stále stejně, dokud váš synek neusne. Pravidelnost vašich návratů a stejné úkony dodají vašemu synovi pocit jistoty a věřím, že časem přijde na to, že je usínání běžnou součástí dne a bude se do postýlky těšit.

Ke čtyřletému synovi nám před čtyřmi měsíci přibyla dcerka. Ač ji má rád, občas mu „rupne v palici“ a záměrně jí ublíží, např. zhroutí ruku, sáhne do oka. Samozřejmě ho napomínáme a vysvětlujeme, ale stejně ho občas napadne něco jí zas provést. Co s tím? A ještě jeden dotaz. Od kolika let byste doporučovala dát mladšího sourozence od maminky z ložnice do pokojíčku brášky? Jsou od sebe 4 roky…

Dobrý den, z toho co píšete, to vypadá, že váš starší syn na svoji sestřičku žárlí, což je u starších sourozenců docela častým jevem. Doposud měl maminku i tatínka pro sebe a teď se najednou začíná všechno točit kolem malého miminka. Tato změna bývá velkým zásahem do světa staršího sourozence, který se může cítit odstrčený a je odhodlaný o pozornost rodičů bojovat. Zkouší napodobovat chování, které vidí, u mladšího sourozence (např. pláče, chce také ochutnávat mlíčko, někdy se začne počůrávat). Když přece maminka přijde k plačícímu bráškovi či sestřičce nebo je přebaluje, proč by to neudělala i pro toho staršího? Když žádná z těchto variant nepomůže, aby se starší dítě cítilo zase středem pozornosti, začíná se vztekat. Právě fyzické útoky na mladšího sourozence bývají často projevem nezpracovaného hněvu. Takto naštvaný malý bojovník netuší, co se to v něm odehrává, a proto bývá užitečnější vsadit na pochopení jeho pocitů než na trestání. Pokuste se synovi porozumět a zkusit popsat, co se to v něm asi odehrává. Použít můžete i vlastní zkušenosti, pokud jste si sama zažila být tím starším sourozencem. Pomocí projevů, které popisujete, se syn snaží zaujmout vaši pozornost, i když je negativní (napomínání, vysvětlování), je to také pozornost. Snažte se vnímat jeho potřeby a věnovat se mu v době, kdy je hodný a k sestřičce se chová pěkně, aby neměl pocit, že si ho všímáte pouze tehdy, když jí nějak ubližuje. Pokuste si na syna najít čas, který byste mohli trávit jen spolu, jako tomu bylo před příchodem dcerky. Pokud to jen trochu jde, nechte dcerku doma s tatínkem či babičkou a vyrazte společně se synem alespoň na hodinu na pískoviště či na výlet. Dávejte mu najevo, že jej máte pořád stejně rádi, záleží vám na něm a je neustále důležitou součástí vaší rodiny. Často pomáhá, když staršího sourozence zapojíte do péče o miminko. Získá tak pocit důležitosti, že bez něj by to doma určitě tak pěkně nefungovalo, čímž se uspokojí jeho touha po pozornosti a nepostradatelnosti, a tím se změní i jeho vztah k miminku.

Také se ptáte, od kdy je vhodné přesunout mladšího sourozence z ložnice do pokojíčku brášky. Obávám se, že jsem nikdy neslyšela o nejvhodnějším období, kdy nechat spát oba sourozence pohromadě. Myslím si, že v tomto ohledu jste největšími odborníky VY rodiče. Jenom vy dokážete odhadnout, kdy již mladší dítě dokáže pravidelně prospat celou noc a nebude budit brášku. Také by měla být nová situace ve sdílení pokojíčku vhodně probrána se starším bráškou a měl by dostat prostor se k ní vyjádřit.

Věřím, že vaše rodičovská intuice a cit budou nejvhodnějšími ukazateli k rozpoznání potřeb obou vašich dětí.

Krásný nápad! Díky za tu možnost a posílám hned dva dotazy: Jak nejlépe připravit dítě (2-3 roky) na příchod mladšího sourozence a na fakt, že veškerá pozornost se najednou už nebude točit jen kolem něj. Zajímá mě také názor paní psycholožky na výuku cizích jazyků – v jakém věku nejlépe začít a kdy případně přidat druhý cizí jazyk. Předem děkuji.

Dobrý den, tato velká událost, kdy do rodiny přibude další děťátko, je pro staršího sourozence a jeho rodiče bez rozdílů testem tolerance a psychické odolnosti. Jsem ráda, že se touto otázkou zabýváte již nyní a ne až v okamžiku, kdy se s miminkem vrátíte z porodnice domů. Můžete například sdílet s dítětem svá očekávání a plány ohledně dalšího sourozence. Tím mu dáváte příležitost, aby nově příchozího přivítalo ve své mysli dříve, než se v rodině objeví skutečně. Nechejte vaše dítě hladit bříško, povídat si s ním, připravujte společně výbavičku apod. Mluvte o tom, co se změní, až přijde miminko na svět a neustále dítě ujišťujte, že jej budete mít stále stejně ráda. Vracejte se k době, kdy bylo vaše prvorozené dítě také miminkem, povídejte si o tom, jaké to bylo. Také si můžete společně prohlížet fotografie z této doby. Velmi užitečné je seznámit se s fantaziemi dítěte o početí, o narození a o miminkách, které vám mohou poskytnout příležitost nahlédnout do odlišného vnímání a prožívání této události dítětem. Tyto informace vám mohou být ku prospěchu v situacích, kdyby se vztah staršího sourozence k mladšímu nevyvíjel uspokojivě. Vždy se vyplatí, když je devět měsíců čekání a příprav záležitostí celé rodiny, tedy i těch nejmladších členů.

Vaše druhá otázka směřuje k výuce cizích jazyků. Musím říct, že z této oblasti nemám mnoho zkušeností a nikdy jsem se touto problematikou podrobněji nezabývala. Z tohoto důvodu se domnívám se, že v této oblasti máte vy maminky, které aktuálně řeší, zda přihlásit své dítko do kurzu cizích jazyků, mnohem více informací než já. Nicméně mějte na paměti, jak složité vývojové úkoly musí dítě zvládnout a zvažte jeho potřeby/schopnosti.

Ráda bych se paní psycholožky zeptala, jak celkově přistupovat k dítěti při výchově. Dříve bylo zažité, že rodič je autorita a prostě se musí poslouchat. Já dříve, než jsem měla dítě, byla také takového názoru. Avšak čím dál častěji se setkávám se zcela opačnými výchovnými názory a návody, že k dítěti se má přistupovat jako k dospělému a víc než jej vychovávat, jít jen příkladem. Jsem z toho rozpačitá, protože se tím snažím řídit, snažím se, aby to byla dcera, kdo rozhodne, příliš ji nerozkazuji, co dělat apod., ale zdá se mi, že se to obrací proti mně, prostě neposlouchá, je na nás drzá a spíš je to ona, kdo nám doma začíná poroučet. Nechci, aby z ní byl „rozmazlený fracek“. Jak se tedy obecně ve výchově vůči dítěti stavět? Být parťákem, nebo autoritou?

Dobrý den, máte pravdu, že způsobů, jakým vychovávat dítě, existuje nesčetné množství. Jak se v tom tedy vyznat a jakou cestu nejlépe zvolit? Můžeme rozlišit dva póly výchovy, kdy rodič může vystupovat v roli autority a dítě se mu za všech okolností musí podřídit, jinak je označeno za neposlušné a nevychované. Na opačné straně stojí liberální rodič, který nechává veškerá rozhodnutí na dítěti a přizpůsobuje se jim. Nestanovuje dítěti žádné hranice a vyhýbá se jakýmkoliv požadavkům na dítě. Zmiňujete také koncept, který je založený na partnerství mezi rodičem a dítětem. Podle mého názoru nemůže mezi rodičem a dítětem existovat partnerství v pravém slova smyslu, protože je jejich vztah asymetrický. Také učení nápodobou rodiče bývá často přeceňováno. Samozřejmě existují situace, kdy jde nechat dítě (přiměřeně jeho věku) rozhodnout, nabídnout mu svůj pohled na věc, ale nechat ho ať si své rozhodnutí vyzkouší na vlastní kůži. Nemyslím si ale, že by mohla být tato strategie účinná vždy. Není proto potřeba volit jeden jediný přístup ve výchově, ale jde spíše o to, najít zlatou střední cestu, která bude vyhovovat vám i osobnosti vašeho dítěte.

Jako jednu z nejdůležitějších věcí ve výchově dětí vnímám nutnost stanovit jasná a srozumitelná pravidla neboli hranice. Někdo může namítnout, že se tímto způsobem dítě omezuje a je nuceno do věcí, které samo dělat nechce. Podle mého názoru jsou hranice v životě dítěte velmi důležité. Dávají jím především pocit jistoty. Tím že mají vymezené nějaké mantinely, stává se pro ně svět přehlednější a srozumitelnější. Přirozenou potřebou dětí je zjistit hranice svých možností. Proto už v batolecím věku na nás děti trénují, co vše si mohou dovolit a zkoušejí to na nás tak dlouho, dokud jim nějaké srozumitelné hranice nenastavíme. Stanovování hranic se nemusí dít autoritativní cestou, ale pomocí vysvětlování a diskuzí nad tím, o čem může rozhodnout dítě a co už je na vás. Už od mala bychom měli děti učit, že dělat věci, které se jim zrovna nechce, jsou běžnou součástí lidského života. Vždyť i my dospělí musíme několikrát denně dělat různé věci, které prostě „musíme“, a proto je vhodné s tím děti seznámit co nejdříve. Stejně tak bychom v dětech měli pěstovat volní vlastnosti, vést je k tomu, aby zodpovědně plnily určité úkoly, dokázaly samy sebe omezit, myslely na druhé apod. Bude se jim to v průběhu jejich života hodit.

Nejsem tedy zastáncem žádného výchovného stylu, ale preferuji sloučení různých přístupů, které lze přizpůsobovat aktuální situaci. Dítě by mělo mít možnost o některých věcech rozhodovat, ale současně musí vědět, kde je ta hranice, za kterou už nesmí. Výchova je komplikovaná věc a jako rodiče se vše musíme učit za pochodu, což nám situaci nijak neulehčuje. Kdyby existoval jednotný recept platný pro všechny a na všechny situace, bylo by to mnohem jednoduší, ale nebylo by to takové dobrodružství.

Pevně věřím, že se vám podaří najít tu správnou cestu, jak být pro vaši dceru současně „parťákem“ i autoritou.

Děkuji všem maminkám za dotazy. Bohužel jsou možnosti internetové komunikace omezené a moje odpovědi na vaše dotazy nejsou zcela vyčerpávající a nemusí tedy přesně „sedět“ na vaši situaci. Pokud byste potřebovaly cokoliv doplnit či probrat podrobněji, ráda vás přivítám ve své pracovně zde.

Mgr. Alice Tichá

Podpořit vznik nového Centra pro dítě a rodinu v Brně, jehož cílem je poskytovat dostupné psychologické poradenství i pro rodiny s nižšími příjmy, můžete zde: https://www.hithit.com/cs/project/841/centrum-pro-dite-a-rodinu.

(8) Komentářů

  1. Dobrý den mám dotaz ,náš tříletý syn začal chodit v zaří do školky.Ze začátku probíhalo vše dobře až do kofliktu kdy kousnul holčičku ze školky , nejdřív jsme si mysleli že je to ojedinělí případ ale stalo se to už několikrat a vždy to byla dívka.Paní učitelka mě třeba řekla že naposled to bylo že si měl uklidit s nějakou holčičkou hračky a když mu je začala uklízet tak už se napřahoval že jí kousne, Paní učitel zasáhla prý kříkem až se malej lekl a že kousne i jí a pak se začal třást a brečet, podle mě paní učitelka nezvladla danou situaci.Přemejšlíme o změně školky.Když se syna ptam co se stalo tak mě řekne že mu paní učitelka hubuje a že bude zlej že mu to říka ,už jsem ji to několikrát říkala a i to že posledni dobou při zmínce o školce se začne počůravat.Podle informaci k tomu dochazi vždy když je vyrušen znějaké činosti a ma změnu.Podle toho co me informují ze školky.Mužete mě poradit , už jsme zoufalí, před docházkou do školky byl bezkonfliktní , byl rád z dětma a hlavně z holčičkama tak nevíme proč tak najednou takova změna.Děkuju za odpověd Linhartová

  2. Já se omlouvám omylem jsem to poslal špatně napsaní jak by melo tak takhle jsem to chtěla napsat omlouvám se Dobrý den, můžete mi prosím poradit? Mám téměř 2-letou dcerku a poslední dobou se v noci velmi často probouzí. Několikrát za noc se strašným pláčem až se někdy dusí. Je agresivní, snaží se kopat, škrábat, hází s věcmi (flaška na mléko, dudlíky) a nejde utišit. Odmítá jakékoliv objetí které by mohlo vést k utěšení. Toto odezní za cca půl hodiny. Někdy se něco podobného stane když má jít spát, začne se vztekat, sedne si na zem, kope nohama. Přes den je to velmi hodné dítě které žádné agresivní sklony nemá. Na internetu jsem se dočetla o nočních běsech, ale raději se zeptám Vás. Velice Vám děkuji za odpověď.

    • Dobrý den, omlouvám se, ale netroufám si hodnotit, co se s Vaší dcerou děje. TO bych vážně nechala na odborníkovi, zkuste si vyhledat nějakého dětského psychologa, určitě vám poradí lépe než já. Já jsem jen obyčejná máma a když se nám dcera v noci budí, tak né takto, že by nějak zuřila, takže s tím zkušenost nemám a nemohu poradit. Pravděpodobně se jí něco špatného zdá, ale jestli to trvá tak dlouho, je to divné a asi bych vyhledala toho psychologa, nebo se poradila s pediatričkou…

      • Ještě upřesnění, toto píšu já, blogerka, né paní psycholožka, ta odpovídala na dotazy v uvedeném termínu, bylo to jednorázové. Zkuste jí napsat email, kontakt je na ni uveden v článku.

  3. Dobry den mam dceru ktere bude 11let a je to sni cim dal tim horsi,je strasne vzdorovita,lze,obcas neco ukradne,kdyz ja nebo pritel, dite neni jeho vlastni neco zakazeme nebo nedovolime,okamzite utika z domova a hystericke sceny jsou na dennim poradku.jsem z toho uz vycerpana a dusno je doma porad,pri uceni,uklizeni,nic nechce delat a posloouchat uz vubec.ma se dotoho pritel zapojovat nebo je to jeste horsi,? dekuji za nejakou pomoc jak na ni ..

    • Dobrý den, Heleno, paní psycholožka na dotazy už odpovídala, byla to jednorázová akce. Když tak ji zkuste oslovit na přímo, v článku je kontakt 🙂

Napsat komentář: Alizia Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Translate »
Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial