Mámou stylově Lifestylový blog (nejen) pro maminky o módě, kosmetice, dětech, vaření, bydlení i cestování.

Nejcennější rada, která mi ulehčila moji roli mámy (a já vám ji prozradím!)

mamou stylove_1_

Když se ze mě stala máma, byla jsem sebou příšerně nejistá. Nevěděla jsem jak miminko držet, kojit, přebalovat, koupat, ani uspávat. Chtěla jsem jen jedno, abych dělala pro Sárinku (moji prvorozenou) to nejlepší a aby jí bylo dobře a hlavně, abych jí něčím neublížila. Ale ona jen plakala a plakala a já byla stále zoufalejší a zkoušela všechno možné, jen abych ji utišila, aby na chvíli usnula, aby se přisála k prsu a tak dále a dále. Vymýšlela jsem prostě už kolikrát nesmysly, četla stále nějaké „chytré knihy“ a zpětně se nedivím, že se Sára tak hlasitě ozývala. Chtěla totiž ze mě cítit jistotu, vědět, že jí bude se mnou dobře a že vím, co dělám. Ale já nevěděla. Na všechno jsem si přicházela sama, nikdo mi neporadil. Až jsem si pak kdesi přečetla, že děti od nás chtějí hlavně tu JISTOTU. Není totiž špatné matky, to my samy si v hlavě stavíme nějaké hranice, nějaká očekávání a necháme se ovlivnit nějakými předsudky a rostou v našich hlavách jen další pochybnosti.

mamou stylove_2

Trvalo mi dva roky, než jsem si to v hlavě zpracovala a než jsem se k tomuto nastavení vypracovala a začala být pevná a důsledná. V režimu a v každém mém rozhodnutí. Nenechávala jsem rozhodnutí na dceři (což jsem si díky trendu Nevýchovy a podobným směrům myslela, že je dobře). Byla jsem to já, kdo rozhodl, i když ona protestovala (protože to k tomuto dětskému věku prostě patří, oponovat všemu, co řeknete, ale není to špatně, což jsme také pochopila a nesnažila jsem se jí vyjít vstříc za každou cenu). Stála jsem si za svými rozhodnutími a ona pochopila, že jiná možnost není a stala se časem i klidnější. Stačilo tak málo – nebát se svých rozhodnutí. Ono totiž žádné rozhodnutí není špatné. Jen si za ním musíme stát a umět si ho obhájit, pak se začnou dít věci!

Když se narodila Stelinka, nejistota byla ta tam a já už věděla, co mám dělat a co mě čeká. A výsledek? Klidné a spavé miminko. Už od porodu jsem vlastně o ničem nepochybovala, věřila jsem si. A Stela to vycítila. Žádných 5 variací obědu, nechceš, tak nejíš, žádné houpání a divadýlka při uspávání. Nebojím se jí říct, že čokoláda po večeři fakt nebude a stojím si za tím. Hranice jsou prostě potřeba a děti po nich často svým zlobením volají.

Neříkám, že mám děti, které mě poslouchají na slovo, jsou to pěkné živelné elementy, ale taky ví, že když řeknu dost nebo jim něco nedovolím, nedělám si srandu. Samozřejmě, že je to často i o domluvě, já vyjdu vstříc tobě, ty pak mně. Nemám návod na výchovu dětí a už odmítám číst sto padesátou knihu, jak být ten nejlepší rodič na světě. Věřím v sama sebe a to mi přijde jako ten nejlepší návod na výchovu.

Co je tedy ta rada, kterou bych chtěla, aby mi někdo dal už v těhotenství?

Nepochybuj o sobě, budeš skvělá máma, není nic, co bys dělala špatně. Stůj si za svými rozhodnutími a nedívej se, jak to dělají jiní, ty vychováváš svoje dítě a jen ty víš, co je pro něj nejlepší. Jednoduše poslouchej svojí intuici a přestaň číst  knihy o výchově, které tě jen pomatou. Věř si a všechno bude mnohem jednodušší. Měj v sobě JISTOTU.

Jinak o tom, proč jsou pro děti dobré hranice a to, aby měly nějaký řád a nedovolili jsme jim vše, pojednává i tato kniha (kterou jako jedinou mohu od A do Zet fakt doporučit, pochopíte díky ní sebe i vaše dítě a řeknete si, jakou to má vše logiku. Prostě zdravý selský rozum, který se nám nějaké moderní směry výchovy snaží zadupat do země. Ty hlavní body jsem vypíchla i v tomto videu 😉

Jak jste na tom vy, pochybujete o sobě jako o mámě, nebo si stojíte za svými rozhodnutími? 🙂 

18 komentářů

  1. Hezký článek Ali, celkem podobně jsem to měla také. A hledala si cestu jak k Lauře, tak sama k sobě. Nicméně tu Nevýchovu, jak zmiňuješ, bych zase tak neodsuzovala. Zrovna jsem si začala dělat jejich kurz a myslím, že idea a myšlenka, je dobrá. Nejde o to jim dovolit vše, na tom to není založeno. Spíš na té cestě, jak dospět ke společnému cíly.

  2. ahoj Alice,máš pravdu, je to asi o nejdulezitejsi , duslednost a verit v sam sebe. Ani clovek nemusi byt zly,kricet, jen vydrzet. Hezky si to sepsala a dík za tip na knihu.neni ani tak draha.
    Pa Tery

  3. Ahoj Ali, super napsáno. Čekáme teď prvního potomka a jsem na nás zvědavá. Jsem obecně dost důsledná, mám takovou povahu, že si jdu dost za svým, tak jsem zvědavá na sebe v roli rodiče:) Jinak tvoje videa mě moc baví!

  4. Ahoj Ali, moc pekne jsi to napsala. Nekam si to zapisu a az zase budu o sobe jako mame pochybovat, budu se k tve rade vracet 🙂 jen nevim, jak na to, abych tu jistotu konecne mela 🤔 krasny den

  5. Ahoj Alice. Dle mého máš super přístup. Už nejednou jsem četla, že děti potřebují hranice. Dle mého je ideální zlatá střední cesta – nastavení hranic ale je možné se na věcech domlouvat apod. Někdy je to sice těžké nebo prostě i nám mámám občas rupnou nervy, ale nejsme stroje a asi to k tomu patří. Přijde mi, že se všichni neustále učíme a to je dobře 🙂

  6. Alice,
    to je hezky napsané, díky za to. Procházím si něčím podobným nyní se svým prvním dítětem jako Ty sis procházela se Sárou. Nespí, pláče, má nás omotané kolem prstu a někdy jsem úplně na zhroucení. Přitom mu nechybí vůbec nic. A vlastně sama vidím, když už někdy o něčem rozhodnu, že to tak prostě bude a hotovo, jak to najednou jde jako po másle – chce to překonat ty pochyby a strach, ale myslím taky, že pro mámy s prvními dětmi je to někdy fakt těžké. A Nevýchova – viděla jsem jedno jejich video a nechápu, jak to může být takový trend. Trvalo to hodinu a neodnesla jsem si z toho absolutně nic… Ale tak třeba to některým rodičům pomůže, jestli jo, tak dobrý – proti gustu…

  7. Super clanek,dekuji moc.Naptosto s tim souhlasim,mam taky dve dcery stejneho veku jako Vy a byla jsem na tom velice podobne.Ted uz vim jak na ne a je to dost i o tom normalnim,selskem rozumu 😀jak pisete.Je pro me taky dost dulezite,aby holky byly slusne vychovane a umeli zdravit,prosit a dekovat.To je zaklad vseho a to po nich chco denne,aby se jim to dostalo pod kuzi. A ta duslednost je tez na miste.Moc zdravi Karolína

  8. Děkuju za krásný článek 🙂 mám syna Tomáška a již od porodu naše cesta nebyla vůbec jednoduchá. Narodil se akutním císařem předčasně, ležel na neonatologii, měl silnou žloutenku, nechtěl pít, viděla jsem ho až tri dny po porodu a to všechno jsem nesla opravdu hodně těžce. Takze nejistota byla opravdu tématem číslo jedna. Do toho poměrně nízké sebevědomí, ochota nechat si do všeho od těch zkušených kecat, atd. Kolikrát uz jsem opravdu nevěděla kudy kam. Ale jak Tomík rostl a trávili jsme spolu všechen čas a uz jsem věděla jaký je a jaký přístup potřebuje. Zjistila jsem, ze jsem poměrně rázná, on uz to ví a je nám spolu dobře 🙂 myslím, ze v něm budují zdravé sebevědomí, ale zároveň jistotu, ze jsou věci správne a spatne a pokud bude dělat věci špatné, budou i důsledky. Tomikovi jsou 2r a 4m, máme jeste 3mesicni Andrejku a s ni funguji naprosto v pohodě, protože uz vím jak na TO! Snad si Tomík nebude pamatovat některé mé rodičovské „preslapy“, snad ví, ze jsem MÁMA, která ho bude vždycky milovat a podporovat. Snad jo…

  9. Úplně souhlasím, nevychova má na jednu stranu dobrou myšlenku ale hranice by měly byt. Mám pocit, že se svým tříletakem mam stále co učit ☺

  10. Jak už jsem tu psala mnohokrát, mně dal kurz Nevýchovy hodně. Záleží na každém, co si z něj odnese. Ostatně teď jsem doma u staršího musela přitvrdit, protože na všem se opravdu domlouvat nelze a hranice děti potřebují. Nevýchova ale netvrdí opak. Jen motivuje rodiče k tomu, aby zapojili děti do vytváření těch hranic. Což mi přijde jako dobrá myšlenka. Ale ani to doma nepraktikuju na 100 procent, některé hranice určuju pouze já. Důležité je si za nimi potom stát. Jakmile dítě pozná naši nejistotu, okamžitě se to projeví 🙂 Přijde mi celkem přirozené, že s prvním dítětem se ta naše vnitřní nejistota projevuje víc. Na prvních dětech se prostě učíme. Ty druhé už se vezou, a proto jsem obvykle pohodovější. 🙂

  11. Krásně napsáno! Mě v těhotenství moje mamka řekla:“dělej si vše jak chceš hlavně abys byla spokojená…pak bude spokojené i mimčo!“ A přesně tak to je! 🙂

  12. LenkaBrestenská - Odpovědět

    Ali, súhlasím s Tebou vo všetkom čo si napísala v tomto článku.
    Deti mám dve (vyzerá, že je to konečný počet), majú 13 a 8,5 roku a dôslednosť a pevné hranice naozaj potrebujú. A ešte by som dodala, že od oboch rodičov, rovnako.

  13. Svata pravda ve vsem,Ali.
    Nikoho nechci nastvat,uz mam 2deti na vdavani a zeneni a jedno skolni,ale muj nazor je,ze se i odprostit od toho ne zrovna dobreho,co jsme zazili v dectvi,a jit na to jinak.Hranice ano,aoe je ve stypu,budes poslouchat,dokud tady bydlis a jis muj chleba😀😀,tahle cesta je naopak cestou do pekla,diky odlisnemu pristupu mam s detma uzasny vztah,nezazili jsme ani zadne pubertalni hruzy,od mala se o vsem otevreni bavime a nyni za mnou prijdou s cimkoliv,je pravdou,ci i tim,ze zijeme v zahranici,jsou sebevedomejsi(zdravejsi),urcite samostslatnejsi,a nad veci a pod.,ale na vychove tak silene zalezi,mnohdy se pri ni ale zapomina na to nejdulezutejsi-proste je milovat,verit jim,podporovat je,a brat je jako lidske bytosti,ktere se take maji pravo splest,zlobit,rozhodovat,byt protivni,unaveni..
    Ja nemam rada kecat komukoliv do vychovy,a jak rika i moje moudra babicka,zkusennosti jsou neprenosne a kazdy si to musi po….pokakat sam😁,ale muj nazor je,ze mi pripada,ze ty ruzne „bio matky“a alternativni a volne nove vychovne metody,a jak se jim jeste rika,jsou pro kocku😁,hranice jsou potreba,ty zdrave a pritom hranice,snad mi rozumite😉 Deti nejsou kniha,ani tabulky,ani nase skvele prectavy,deti jsou nase a jsou i nasim zrcadlem,jen se do neho mnohdy spatne divame😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Translate »